Svoboda v Česku po 30 letech od Vítězného Listopadu nevzkvétá. (Ilustrační foto: redakční koláž)

Svoboda v Česku po 30 letech od Vítězného Listopadu nevzkvétá. Přitom právě snaha o dosažení svobody byla spouštěcím momentem a hnacím motorem studentské revoluce, která přerostla ve svržení socialistického režimu totalitní vlády monopolně řízené komunistickou stranou tehdejšího Československa.

Studenti před oněmi 30 lety žádali svobodu a demokracii. Polistopadový vývoj však přinesl pouze demokracii a k tomu záchvěvy svobody. Původní náznaky svobod jsou však postupně odmazávány s tím, jak opětovně zesiluje moc státu, moc vlády a moc politiků a na ně napojených zájmových skupin.

Zásadní eliminaci další části svobody – konkrétně svobody na autonomní vývoj země – pak přinesl vpád bruselských směrnicových a direktivních „vojsk“ po vstupu Česka do Evropské unie. Hovoří se o tom, že zhruba 80 procent rozhodnutí, která se týkají života v tuzemsku, jsou přijímána v Bruselu, tedy na úrovni eurounijních vládnoucích struktur v čele s Evropskou komisí.

Nelze se v této souvislosti vyhnout hrozivému srovnání s předlistopadovým členstvím Česka v RVHP, i když dnes už nedisponujeme přesnou informací o tom, jaký podíl rozhodování o Československu byl v letech vlády KSČ vykonáván z Moskvy.

Frustrující oslavy svobody

Je bolestně frustrující sledovat všemožné instituce, ale i média (nemluvě o politicích, jejichž hlavním cílem je znovuzvolení, nikoliv pravda či serióznost), jak píší o „30 letech svobody“…. Pořádají se dokonce oslavy svobody, což je absurdní. Současné Česko nelze v jakémkoliv aspektu považovat za opravdově svobodné, i když míra relativní „svobody“ života je nyní nesrovnatelně vyšší, než v předlistopadovém, „čistokrevně“ totalitním Československu.

Problém je v tom, že jsou dnes zaměňovány či směšovány pojmy „demokracie“ a „svoboda“. A také v tom, že za hlavní či skutečné svobody jsou mnohými vydávány svoboda slova a svoboda shromažďovací, které jsou ve skutečnosti spíše jen umělými právy, jež státní moc (donucena revolucí z roku 1989) milostivě poskytuje občanům, aby se pod vlivem tohoto demokratického placeba cítili naoko „svobodně“.

Skutečné svobody, jako je svobodné nakládání se soukromým majetkem, tedy svoboda soukromého vlastnictví, byly rozdrceny v nekompromisním soukolí zákonů, zákazů, vládních předpisů a bruselských směrnic či direktiv. O tom zda, jak a do jaké míry může občan či firma nakládat se soukromým majetkem, rozhoduje stát a jeho vláda, jež přitom paradoxně stojí na demokratických základech a principech…

Zredukovaná demokracie

Samotná demokracie byla zredukována na časté konání mnohdy zbytečných voleb, které jsou ovšem, formálně vzato, svobodné. Původní definice demokracie, tedy skutečná vláda většiny lidu, se smrskla na obřadní ceremoniál, spočívající v možnosti jednou za 4 roky vhodit – uschován za plentou – lístek se jmény stran či budoucích vládců do volební urny.

Občané si mohou (z omezené nabídky a v procesu, v němž mají výhodu vlastníci miliardových impérií) zvolit vládce, kteří pak téměř neomezeně rozhodují o životech voličů i nevoličů. Po zavření volebních místností již státní moc, řízená úřednickými a politickými elitami, nechá vždy jen vzkázat občanům, aby na volbu zapomněli a do reálného vládnutí se neopovažovali vměšovat…

Zastupitelská demokracie se stala mýtem bez ohledu na krajně negativní důsledky tohoto systému vůči lidské či podnikatelské svobodě. Myšleno vůči skutečné svobodě, která se vyznačuje absencí státních agresí, respektive absencí jakéhokoliv donucování.

Občanstvo jakoby před Listopadem ani po Listopadu nikdy pořádně nepochopilo, co to je skutečná svoboda. Nebo se od politiků a státní moci nechalo postupně indoktrinovat náhražkami svobody v podobě umělého práva volit (volit si vládce, jež rozhodují o životech občanů) či práva na demonstrace (jež k ničemu nevedou)…

Babiš a komunismus

Dalo by se zjednodušeně říci, že lidé před 30 lety žádali konec „komunismu“ (ten ovšem ve své pravé podobě nikdy neexistoval) a svobodu (a také demokracii, kterou většina považovala mylně za synonymum svobody).

Po třiceti letech od pádu monopolní komunistické vlády sice lidé stále ještě (nebo už) nemají svobodu, ale zato mají Babiše, vládu komunistů a první pokusy o zavádění reálného komunismu (jako je Babišův původní návrh na neomezené ježdění zdarma ve vlacích a busech pro seniory a studenty).

Jak ukazují průzkumy, struktura voličů Babišova vládního ANO a voliči skoro-koaliční KSČM se podobají jak vejce vejci. Jsou to pravověrní komunisté pod značkou KSČM, kdo drží Babišovu vládu (s oranžovými socialisty) u vládní moci.

Je bizarním paradoxem dějin, že 30 let od protikomunistického Listopadu (tj. od protikomunistické revoluce) vládne formálně nekomunistická strana ANO, jejíž elektorát se nejvíce shoduje s tím ryze komunistickým. Ale nejen to.

Hegemonní hnutí ANO je fakticky vlastněno a manažersky ovládáno miliardářem Babišem, jehož zakamuflované podnikatelské impérium čerpá dotace od vlády, v jejímž čele stojí samotný miliardář. A to vše je podporováno „proletářskou“ komunistickou stranou…

Kdyby někdo před třiceti lety řekl stávkujícím studentům, že v jejich zemi bude za 30 let vládnout a současně si z ní čerpat miliardy původem slovenský miliardář podporovaný komunistickou stranou a pro-komunistickým hnutím, považovali by to za proroctví blázna.

Nikdo by tehdy nevěřil, jak může být demokracie krutá. O demokracii a trendech jejího vývoje se před 30 lety vědělo velmi málo. Pro většinu byla demokracie spásou či alespoň spásnou nadějí. Realita je však mnohem tvrdší.

Logické vyústění

Svou podstatou dnešní moderní demokratický režim, tedy zastupitelská demokracie, přirozeně směřuje ke svému logickému a jedinému možnému vyústění: k totálně etatizované, přeregulované a fundamentálně socialistické společnosti založené na maximálním možném přerozdělování.

Demokracie jako o závod uhání k podobě, jež ponechává v platnosti jen nezbytně nutné minimum prvků kapitalistického systému. (Neboť socialističtí vládci už vědí, že i maximálně okleštěné polosoukromé podnikání je efektivnější, než centrálně plánovaný a vládou řízený systém gottwaldovsko-husákovské „ekonomiky“).

To vše se děje demokraticky, tedy za reálné a ve volbách projevované podpory většiny voličů (nikoliv ovšem většiny občanů), která v takovém vývoji vidí naději na svůj lepší život, v němž podstatnou (a pro ně zdánlivě pozitivní) roli hraje opatrovnický a rozdavačný tatíček stát (jenž pochopitelně rozdává z cizího) vedený demokratickou vládou.

Přerozdělování a regulace kontra svoboda

Fundamentálním smyslem i nástrojem demokracie se stalo přerozdělování jdoucí ruku v ruce s populismem. Jen populismem a čím dál masivnějším přerozdělováním z veřejných zdrojů směrem k rozhodujícím sociálním skupinám lze vítězit v demokratických volbách, jejichž základním vítězným algoritmem je a vždy bude prostý aritmetický součet co největšího počtu získaných voličů…

Je proto logické, ze volby nahrávají populistům; největší populista a „přerozdělovač“ se z pohledu voličů jeví jako ten „nejlepší“ vůdce (vládní manažer) systému, jehož podstatou je populistické přerozdělování.

Jelikož lidská přirozenost velí snažit se získávat co nejvíce příjmů a výhod bezpracně, z cizího, skrze vládní přerozdělování (zvláště pokud takové „dobro“ soustavně nabízí či alespoň slibují státní politici), pak se nelze divit, že většina voličů preferuje a zřejmě vždy bude preferovat populisty, kteří budou ochotni a reálně schopni přerozdělovat co nejvíce peněz širokým voličským skupinám.

Přerozdělování a regulace

Populistická, přerozdělovací demokracie dále zesiluje populismus (vládnoucího populistu a přerozdělovače má ve volbách šanci porazit jen ještě větší populista a přerozdělovač…) a umocňuje tak ještě rozsáhlejší přerozdělování. Zvýhodňuje ty nejšikovnější populisty, kteří nejlépe zvládají politický marketing a kteří pro svoji politickou reklamu mají k dispozici nejvíce finančních prostředků (získávaných například ve formě národních dotací a eurodotací).

Totéž, jen v bleděmodrém, platí o demokratických regulací, tedy demokraticky přijatých zákonech (ale i prostých exekutivních vládních rozhodnutích, opatřeních, apod.; o směrnicích a direktivách EU ani nemluvě), jež do detailu upravují (typicky: zakazují) vše, co vůbec může i nemůže napadnout aktivistické politiky, kteří pro své regulace stále hledají další oblasti a voličské skupiny, aby občanům dokázali svoji pracovitost a snahu konat „dobro“ (typicky ve prospěch někoho, na úkor jiných).

Z aritmetické podstaty demokratického systému (primárním cílem politiků je získat co nejvíce hlasů, co nejvíce moci a placených křesel) plyne, že politici, potažmo politické strany se musí předhánět v tom, kdo bude více přerozdelovat a kdo bude více regulovat a tak z moci úřední organizovat životy obyvatel.

Demokratické znárodnění

Negativní důsledky pro lidskou svobodu jsou nabíledni. Vládní přerozdělování veřejných zdrojů vyžaduje odebrat poplatníkům z kapes co nejvíce peněz na daních. Přičemž, zdanění je fakticky „jen“ jiná forma kontinuálního znárodňování soukromého majetku, tedy eliminace svobody nakládat s vlastním majetkem.

Vládní regulace všech myslitelných aspektů života vyžadují, aby se lidem a firmám sebralo co nejvíce na jejich svobodách. Regulace (zdůrazněme: regulace konané na ryze demokratickém základě a z vůle většiny voličů) jsou úhlavním nepřítelem skutečné svobody. Tedy nepřítelem toho, po čem se tak hlasitě volalo během sametové revoluce roku 1989…

Otázkou pak jen zůstává, jak daleko až tento sebedestruktivní vývoj demokracie zajde. Zvláště v situaci, kdy do hry vstoupil a naplno pracuje další destruktivní faktor v podobě členství Česka v EU. Tedy v organizaci, která sice není demokratická, což ale neznamená, že by napomáhala rozvoji svobod. Právě naopak. Evropská komise je přímo stachanovským průkopníkem masivního přerozdělování a ještě intenzivnějších regulací. I to má svou temnou logiku, neboť EU je struktura, v níž dominantní roli hrají nevolení superúředníci, nesesaditelní komisaři a nejsilnější členské státy, tedy Německo a Francie.

Je proto velká škoda a historická chyba, že se před 30 lety a v následném polistopadovém vývoji nepodařilo vytvořit opak totalitní, předlistopadové nesvobody; tedy, že se nezdařilo položit základy skutečně svobodné společnosti.